Jak jsme přestaly zevlovat, začaly wwoofovat a nakonec i pracovat

Naše bezcílné potulování, které naplňovalo naše poslední dny, jsme se rozhodly rázně ukončit. Našly jsme si na webu wwoofingu své oběti a čekaly, která se chytne na háček. (Což mi připomíná naše rybaření, které jsme zkusily jednou a zjistily, že jsme si koupily moc velké háčky, a navíc, nenašly jsme žádné mušle jako návnadu a tak jsme si musely vystačit s pár šneky, které díky nám prožily krutou a mučivou smrt rozdrcením. Šneci sice rybám chutnali, ale na naše mega háčky měly rybky moc malé tlamičky, takže nám je ožraly kolem a nechaly být. Další pokus je naplánován na neurčito).

Ale zpátky k wwoofingu. Na naše vychvalování sebe sama se chytla nějaká Josephine s Richardem, kteří měli velký dům s ovocnými sady, spoustou zeleniny a zvířectva nedaleko centra Hastings. Po předchozích zkušenostech s wwoofingem jsme se těšily na rodinnou atmosféru a teplé domácí jídlo. Jak už to tak tady na Zélandu bývá, všechno bylo zase úplně jinak. Místo rodinné atmosféry nás čekal nepříliš čistý backpacker – jejich druhý menší (podstatně menší) domek vedle hlavního domu, místo teplého domácího jídla nás čekala prázdná lednička a sdělení, že tady si vaříme samy. Kompenzací za to, že nedostaneme jídlo, byl menší počet hodin, které jsme zde musely odpracovat (pouze 12 hodin týdně místo 24). Tak jsme se těšily, že ušetříme, když jsme bez práce, a místo toho jsme vyrazily na nákup, protože když už máme teda alespoň tu ledničku, nenecháme ji přece prázdnou, že jo.

Hned druhý den jsme se šly hlásit k Josephine do práce (Richarda jsme zatím nepotkaly), a protože počasí bylo lehce deštivé, dostaly jsme různé úkoly po domě – od luxování, stírání a žehlení, po kompletní umývání veškerého nádobí v kuchyni. Během těchto prací jsme jim průběžně v kuchyni užíraly domácí sušenky a taky jsme byly fascinované obřím domem s tolika načinčanými pokoji, až nám oči přecházely. Ještě více nám ale přecházely z podstatného množství prachu schovaného pod tou nádherou a na celém domě bylo vidět, že se o něj pravidelně nikdo nestará. A tak jsme to vzaly do svých rukou a kuchyň a podlahy se po pár hodinách tak blyštily do dáli, až oslňovaly kolemjdoucí a prádlo bylo vyžehlené jako ještě nikdy předtím.  No jistě si to všichni dokážete představit.

Další dny už jsme pracovaly venku, a dostaly jsme za úkol plení zeleninových záhonů. V čele s naší přemožitelkou, které neunikne jediný zbytečný drn či plevel, jsme se tohoto úkolu zhostily tak dobře, že po našem zásahu v záhonech zůstalo dost pusto, jen sem tam jsme nechaly nějaký ten salát, aby se neřeklo. Trochu jsme se obávaly, co našemu počínání Josephine řekne, ale překvapivě nám naši práci pochválila, prý je to „lovely“, takže jsme vesele plely dál a samozřejmě si nezapomněly část úrody odnést pro vlastní potřebu 

A tak jsme si tu tak vesele užívaly znovu nabytého komfortu v podobě teplé kuchyně, sprchy, čistého prádla a hlavně vlastní postele. Aby toho štěstí nebylo málo, ozvali se nám z konzervárny Watties (u nás známé pod značkou Heinz), kam jsme se před nedávnem hlásily, že se bude rozjíždět práce u kukuřice a můžeme nastoupit. Byly jsme štěstím bez sebe, protože jsme vůbec nevěřily, že bychom se mohly dostat právě do Watties. Obzvlášť po vstupním školení, kterým jsme prošly a kde jsme byly jako jediné cizinky jako pěst na oko. Radost nám vydržela přibližně týden, pak jsme byly nuceny opustit naši milovanou kukuřici a přesunuli nás do rajčatového pekla, ve kterém jsme dodnes. Ale o tom už zase příště.

A mimochodem, pro ty, kteří si toho ještě nevšimli, i přes naše vytrvalé spamování, založily jsme novou stránku Kiwižen na facebooku, kam přispíváme to, co se na blog nevejde nebo nehodí. Takže doufáme, že se stanete našimi fanoušky, což můžete učinit zde:

http://www.facebook.com/Kiwizeny

Více fotografií z našeho wwofingu a bydlení:
http://kiwizeny.rajce.idnes.cz/Wwoofing_a_bydleni_u_Josephine_Richarda/

Překlad pro neangličtináře:

Lovely (čti lovly) = krásné