Období: rok 2013

Poslední cestovní maraton pokračuje! Před námi bylo několik krátkých zastávek, první z nich horské město Queenstown a jeho pověstný Fergburger. Tahle společnost je známá tím, že dělá největší a nejlepší hambáče široko daleko. Už jen když se blížíte k Fergburgeru, vidíte ohromnou frontu a všude se všichni cpou hamburgerama. No a to bychom nebyly my, kdybychom v té frontě chyběly. Objednaly jsme si rovnou toho největšího hambáče (asi nejdražšího co jsme kdy měly – 17,50 NZD) s názvem BIG ALL. No vážil snad kilo a byl to teda masakr. Soukaly jsme ho do sebe sice dlouho, ale měly jsme prázdné žaludky a velké odhodlání, takže jsme ho s velkým funěním nakonec spořádaly. A stálo to za to, byl naprosto výbornej. Celý zbytek dne jsme byly tak nacpaný, že jsme jedním hambáčem vyřešily oběd, svačinu i večeři, takže to bylo vlastně i ekonomicky děsně výhodný. číst dál

Opustily jsme Catlins a řítily se zase dál, a to rovnou do fiordlanského ráje. Národní park Fiordland je považován za nejkrásnější národní park Nového Zélandu (často dokonce za nejkrásnější oblast na světě), ale hlavně je tak trochu důvodem, proč jsme vlastně odjely právě na Zéland. Přibližně před 4 lety jsem na internetu náhodně narazila na fotku, na které byl krásný tmavě modrý fjord, a když jsem se na něj dívala, pomyslela jsem si, že takhle nějak si představuju ráj. Začala jsem pátrat, co je to za fjord a kde byl vyfocen a zjistila jsem, že je to fjord s názvem Milford Sound, který se nachází právě v národním parku Fiordland na Novém Zélandu. A tehdy jsem se poprvé začala zajímat o možnost odcestovat do této země a trvalo mi jen několik málo týdnů, než jsem byla pevně rozhodnutá sem odjet. Později se k mému plánu přidal Petík a nakonec i Anet, no a jak to celé dopadlo, vidíte sami. Takže Milford Sound byl prostě srdcovou záležitostí a jedním z nejůležitějších bodů v našem cestovním plánu. číst dál

Z Národního parku Mt Cook naše cesta pokračovala na Otago Peninsula, poloostrov, který se nachází u města Dunedin. Cílem cesty bylo pozorování tučňáků a lvounů na pláži Sandfly Bay. Když jsme na pláž dorazily, tučňáci nebyli doma, asi se flákali někde na lovu. Zato lvounů bylo všude spousta a s nimi byla taky sranda. Pořád jen leží a spí, a když už se zvednou, popojdou o dva metry a pak sebou zase fláknou do písku. Těžkej život! Přestože vypadali docela roztomile, příliš blízko jsme se k nim nepřibližovaly. Když se cítí ohroženi, mohou zaútočit a pokousat. Já jsem v jednu chvíli byla se svým objektivem asi příliš blízko, protože najednou se proti mně jeden malý lvoun rozeběhl, že jsem stihla jen zaječet a zdrhat pryč. Když chtějí, tak jim i to běhání docela jde. číst dál

Zamáčkly jsme slzy a naposledy pohlédly na našeho zeleného krasavce. Celých 10 měsíců nás vozil křížem krážem po novozélandské pevnině a teď jsme ho musely nechat v servisu ve městě Christchurch, kde ho od nás za 1200 dolarů odkoupili. Sbohem náš vane! číst dál

O tom, že na Zélandu není nikdy nic tak, jak si člověk naplánuje, jsme psaly již několikrát. Nikdy nás ale nenapadlo, že nakonec v duchu tohoto hesla budeme odjíždět i domů. číst dál

Protože je naší povinností (i radostí samozřejmě) naše pravidelné čtenáře informovat o nejdůležitějších událostech posledních dní, a protože tyto události ale nejsou zase tak důležité, abychom kvůli tomu vymýšlely celý nový článek, přinášíme souhrn toho nejdůležitějšího v krátkých bodech. číst dál

U naší milé Číňanky Mei jsme se měly krásně. Bydlely jsme tam společně s jejím synem Jin Jinem (čti Čin Činem) a také maorským inženýrem Lancem, který bydlel na zahradě v malém karavanu. Dojíždění do práce nás ale stálo velký prachy (kterých jsme měly čím dál méně), přeci jen 70 km denně s naší velkou károu je na naftě docela znát, takže jsme si musely začít hledat bydlení v Methvenu. Vydaly jsme se do místní realitní kanceláře a vybraly si pěkný domeček za příznivou cenu. Majitel hotelu Brinkley, ve kterém pracujeme, nám dal kontakt na další dvě holčiny, které budou v hotelu přes sezónu pracovat a také sháněly bydlení – na Kanaďanku Hannah a Argentinku Marii. A tak jsme chtěly být hodné a vstřícné a nabídly jim společné bydlení, ale po této zkušenosti budeme příště spíš drsné a nelítostné. Všechno jsme totiž zařizovaly my, a přestože to nejprve vypadalo, že do toho obě slečny půjdou, tak s náma Kanaďanka dva dny před stěhováním pěkně vypekla a řekla, že se stěhovat nebude. Díky tomu máme o něco dražší nájem, a musely jsme za ni zacálovat vratnou zálohu. Alespoň, že Argentinka Maria do toho s námi nakonec šla, ale jelikož na tom teď taky nebyla finančně nejlíp, zacálovaly jsme zálohu i za ní a teď nám to postupně splácí. My na to přece máme, že jo! Takže nás nový domeček stál doslova všechny prachy. Kanaďance jsme napsaly dost hustý dopis (mohly jsme jí zavolat, ale chtěly jsme být drsný a to bychom s naší angličtinou asi moc nebyly), a když ji teď potkáme v práci, netváříme se na sebe navzájem moc hezky. číst dál

Tak jsme si zase něco naplánovaly úplně zbytečně, jsme prostě nepoučitelné. Už bychom se vážně měly naučit, že na Zélandu si nelze naplánovat vůbec nic, s ničím nemůžeme počítat na 100% a náš osud se tu mění z minuty na minutu. A to doslova. Takže ani tentokrát tomu nebylo jinak. Po neúspěšném hledání práce v Christchurch jsme se upínaly k Ashburtonu, jako k naší poslední naději na to, uchytit se tu někde přes zimu. Což je vážně nelehký úkol, protože lidí hledajících práci je tu totiž hromada a práce málo. Už delší dobu jsme ale komunikovaly s jedním pánem z pracovní agentury, který nám sli... číst dál

Na Zélandu nám pomalu začala zima, na kopcích se objevil první bílý poprašek, dokonce i auto nám po ránu začalo zamrzat, a tak jsme nakoupily čepice a šály a vyrazily z malé zapomenuté vesničky Roxburgh do víru druhého největšího zélandského města Christchurch. Město se nachází na východním pobřeží Jižního ostrova, poblíž poloostrova Peninsula. Zároveň leží v tektonicky aktivní oblasti, zemětřesení je tu tedy celkem běžné. Momentálně se město zotavuje (a podle toho co jsme viděly, se ještě dlouho zotavovat bude) z ničivých zemětřesení, která postihla město v září roku 2010 o síle 7,1 stupně Richterovy škály a v únoru 2011 o síle 6,3 stupně Richterovy škály. I my jsme tu poprvé na vlastní kůži pocítily jaké to je, když se chvěje celá zem. Přestože byly otřesy opravdu jen nepatrné, příjemný pocit to tedy není. Jen Petík o tento zážitek přišla, jelikož byla zrovna v ten moment hluboce ponořená do říše snů, a když je Petík v říši snů, můžou si přijít katastrofy jaký chtěj, ale Petík prostě spí dál. číst dál

Kdyby vás zajímalo, jak zaplňujeme poslední dny, tak je trávíme opět v pracovním duchu. Bydlíme ve vesnici zvané Roxburgh, největší díře na celém Zélandu. Marně jsme tu všemožně hledaly nějaké kulturní aktivity. Mají tu dokonce posilovnu, ovšem když do ní chcete jít, musíte si zavolat majiteli a domluvit se s ním na čase, aby vám ji přišel otevřít. Objevily jsme tu také sekáč, ovšem ještě jsme ho nikdy neviděly otevřený.  Potom je zde zajímavé muzeum velké asi tak 2 x 4 metry, které je otevřené pouze v neděli od 14.00 do 16.00. Také jsme tu objevily ceduli ,,bowling club“ a nadšeně jsme si začaly plánovat, jak vyrazíme mezi lidi a zahrajeme si bowling. Umíte si asi představit, jaké bylo naše zklamání poté, co jsme si onen bowling club vygooglily a zjistily, že se jedná o trochu jiný bowling club, do kterého bychom asi věkově moc nezapadly (no posuďte sami). číst dál

Naší další zastávkou na Jižáku je město Kaikoura, které leží na severovýchodním pobřeží ostrova. Kaikoura je jako jedno z mála míst vyhlášená možností pozorování mořských savců - velryb, delfínů a tuleňů, a mimo to také pozorováním albatrosů, které nám osobně stačilo vidět vypreparované a bylo nám hned jasné, že tohoto ptáka nikde pozorovat nechceme, jelikož byl tak obrovskej, že by nás sežral jak malinu. číst dál

Na jižáku jsme začaly v dovolenkovém stylu! Naplánovaly jsme si čtyřdenní track po národním parku Abel Tasman, který se nachází na severozápadě jižního ostrova a je jedním z nejnavštěvovanějších národních parků na Zélandu, patří do tzv. Great Walks. Právě v Abel Tasmanu je oblíbená jízda na mořském kajaku, a tak jsme se i my rozhodly, že ho vyzkoušíme. Protože jsme potřebovaly být v sudém počtu, přes cestovatelský portál jsme se seznámily s Čechem Martinem, který chtěl také kajaky vyzkoušet, a tak se rozhodl se k nám připojit. Vše potřebné jsme si zajistily v malém městečku Motueka – seznámily jsme se osobně s Martinem, společně jsme probrali naše plány a časové možnosti a nakonec jsme si v infocentru zajistili půjčení kajaku na jeden den a na další den jsme chtěly vyrazit už jen samy holky na čtyřdenní track. V infocentru jsme si tedy zajistily i noclehy na chatách (tzv. huts) a na poslední den jsme si objednaly odvoz zpět do výchozího bodu vodním taxíkem. číst dál

Dlouho očekávaný den D byl tu! Definitivně jsme opustily brány konzervárny Watties a vylezly jsme po dvou měsících na denní světlo a byly jsme z toho celé paf, že zase vidíme všechno ostře a jasně. Ve slunečním světle byl svět tak krásný! Ostatní nám zase začali říkat dobré ráno když bylo ráno, a pomalu se z nás zase stali normální lidé. Už nás tedy nic nedrželo a mohly jsme se konečně vydat na Jižní ostrov Nového Zélandu – hlavní cíl naší cestovatelské mise. Sbalily jsme si všechny své saky paky do vanu, kterému se jen podlomily kola pod tou tíhou (věci nám nějak záhadně přibývají…) a vesele jsme zamávaly městu Hastings, které nám k srdci příliš nepřirostlo (narozdíl od Napieru, po kterém se nám bude hodně stýskat). číst dál

Jak jsme se již párkrát zmínily, od 7. února jsme zaměstnány ve fabrice Watties jako sezónní pracovnice. Chodíme pouze na noční směny, z čehož občas býváme značně zmatené a nechápeme co je za den, kdy je dnes a kdy je zítra, jestli když řekneme zítra, myslíme tím opravdu zítra nebo ještě dnes,  nebo proč máme obědvat v 8 večer a večeřet v půl 4 ráno. Naše zmatenost začíná být tím větší, čím déle chodíme do práce a monotónní práce u pásu nás natolik vymatlává, že dokážeme celé hodiny debatovat o tom, jak rychle to jede, jestli se ten pás často seká, nebo jestli je lepší stát střídavě na jedné a na druhé noze, či na obou najednou. číst dál

Po prvním týdnu těžké práce ve Watties jsme uznaly za vhodné, že potřebujeme volno.  Protože nejsme žádní troškaři, vzaly jsme si hned dva days off. Abyste si ale nemyslely, měly jsme k tomu hodně dobrý důvod! Tím Hlavním byla oslava toho, že náš drahý Petík je tu s námi na světě již celých dlouhých 25 let, během kterých stihla tak zkrásnět a zmoudřet, že už vlastně ani nemůže být krásnější, ani moudřejší.  A tak jsme všechnu tu nabytou krásu a moudrost musely náležitě oslavit, to je přece jasný. A protože se Petík narodila právě na den, kdy probíhají oslavy Art Deco ve městě Napier, událost na kterou se již dlouhou dobu těšila, bylo úplně jasné, kam vyrazíme slavit. číst dál