Období: rok 2012

Naše poslední dva týdny v Hastings ubíhaly ve znamení tvrdé dřiny na jablkovém sadu. Kdyby mělo být naše nadšení  z nové práce vyjádřeno graficky, vypadalo by asi takto: číst dál

Všem našim věrným čtenářům děkujeme za přízeň a přejeme číst dál

Nastala doba, kdy jsme již opravdu musely opustit Janino království a vyrazit prodat své šikovné ruce někam do sadu. Těžce jsme se loučily s naším pokojem, koupelnou, pračkou, jídlem (tím obzvlášť), plením borůvek (tím už trochu méně) a hlavně naší milou Jane, která se o nás celé dva týdny tak hezky starala. Naposledy jsme se rozloučily s farmou Te Kopia, nastartovaly jsme naše fáro a vyrazily směr oblast Hawke´s Bay, konkrétně do města Hastings, kolem kterého je největší koncentrace farem a tudíž největší šance zde nalézt práci. I když, jak jsme již delší dobu četly v diskusích na internetu, tak také největší koncentrace Čechů. číst dál

Den před odjezdem z našeho unitu, který se stal naším malým královstvím, jsme se vydaly na výlet. Měly jsme naplánovanou cestu do Te Waihou Walk, což je procházka podél krásné řeky, plné barevných travin a azurové vody. Procházka byla úžasná, vzniklo při ní samozřejmě plno dalších krásných  fotek, na kterých naše přítomnost působila v přírodě až uměle, a to takovým způsobem, že jsme byly nařčeny ze zručného ovládání photoshopu a ukrývání se v penzionu v Krkonoších. číst dál

U Jane jsme si užívaly takového luxusu, jaký jsme si ani neuměly představit. Každý den jsme ráno vstaly a na půl 8 přišly do kuchyně na snídani. Ke snídani jsme většinou dostaly jogurt (zajímavé je, že Jane vyrábí instantní jogurt – nasype směs do vody, zamíchá, vloží v plastové dóze do jakési termosky, kterou zalije horkou vodou a nechá ho v ní do druhého dne, kdy je jogurt je hotový a překvapivě výborný), mražené borůvky, nějaké cereálie nebo müsli, toasty, máslo a marmeládu. Po snídani jsme nasedly do traktůrku, ozbrojeny nůžkami Fiskars vysvobodit několik borůvkových keříků ze spárů vysoké trávy a hustých drnů. číst dál

V každém pokolení je jedna vyvolená. Osamocená bude bojovat proti drnům. Je to přemožitelka. Přemožitelka drnů. číst dál

Definitivně jsme se rozhodly pro nákup vanu od Kuby. Nákup nám vyšel akorát na neděli, kdy byla pošta zavřená a nebylo tak možné udělat přepis auta na nového majitele. S Kubou a jeho kamarádem jsme se přesunuli kousek za město na jedno velké parkoviště, kde kluci už nějakou dobu v jejich dodávkách přespávají. Auto jsme sice ještě neměly zaplacené ani přepsané, ale přespat jsme v něm mohly, takže jsme si rovnou vyzkoušely nocování v našem budoucím autu a ušetřily za další noc v little messy pokoji s uklízečkami.  Lebedily jsme si, že jsme v našem novém vybaveném fáru a že je to bejvák se vším všudy, můžete snadno posoudit z této fotografie: číst dál

Všichni budoucí cestovatelé na Novém Zélandu se při prvním zjišťování informací o této zemi dovídají jednu z nejzákladnějších: zákaz převozu jakéhokoliv nedeklarovaného jídla na Nový Zéland. V opačném případě jste podrobeni celní kontrole. I přesto, že tuto informaci všichni velmi dobře víme, asi tak 15 minut před přistáním, během vyplňování deklaračního lístku (kde je mimo jiné například uvedena otázka, zda jste v předchozích 30-ti dnech navštívili les) nám Anet sdělila, že je určitá pravděpodobnost, že se v její krosně nacházejí přesně 2ks sušenek Mila, vložené do boty její mamkou se slovy: ,,tam se ti nerozdrolí" (díky mami). Začínáme se obávat toho, co by mohlo nastat, a tak poslední chvilka před přistáním začíná být velmi vážná.  Budou naše zavazadla podrobena kontrole? Způsobí sušenky Mila naši deportaci zpět do České republiky?  Situace se stává nepřehlednou. číst dál

Po dlouhém letu jsme konečně přistály na letišti Incheon v Seoulu, kde nás čekal korejský muž s cedulkou, na kterém se vyjímalo jméno Michaela Blehová.  Hned se k nám začal hlásit a poradil nám (převážně rukama nohama) kam si uschovat do druhého dne krosny. Odvoz jsme měly až k hostelu, který jsme si již z ČR zarezervovaly, takže paráda. Kdybychom měly v tom korejském zmatku hostel hledat samy, asi bychom Zéland ani neviděly, bloudily bychom ještě teď. číst dál

Po dlouhém a dlouhém plánování, zařizování a čekání nastal konečně osudný den a my se i s doprovodem rodičů a dalších členů rodiny vydaly na letiště, kde nás čekalo loučení plné slz, objetí a posledních hudlanů :) Po srdceryvném loučení jsme se posadily do letadla a naposledy z okna pohlédly na naši rodnou zemi a - jak by se hodilo do sloganu leckteré cestovní kanceláře - vydaly se vstříc novým dobrodružstvím a nezapomenutelným zážitkům. číst dál

Kdo jsme a proč tu jsme číst dál