Poslední dny na Novém Zélandu jsme trávily zpět na severním ostrově. Navštívily jsme všechna místa, která jsme před necelým rokem navštívit nestihly. Sopku Mt Egmont na západním pobřeží, jejíž siluetu jsme ovšem mohly za hustými mraky jen tušit. Oblast Coromandel a známou pláž Hot Water Beach, na které se nacházejí termální prameny, a při odlivu se tam sejde hromada lidí a všichni si lopatkou začnou vykopávat své vlastní termální bazénky. Nejsevernější oblast Northland, kde jsme surfovaly na obrovských písečných dunách a konečně jsme pořádně využily náš surf, o jehož (ne)důležitosti byly mnohokrát vedeny dlouhé debaty.
Také jsme se nostalgicky vrátily na spoustu míst, která nám k srdci přirostla nejvíce. Do Napieru, našeho nejmilejšího města s nejlepším sushi obchůdkem, krásnou architekturou a výhledem na moře. Do Hastings, kde jsme strávily noc v našem bývalém přechodném domově – na parkovišti u kruháče. Do města Rotorua, kousek od naší milé Jane, kde naše velká cesta před rokem vlastně celá začala.
Myslím, že je více než jasné, že loučení bylo těžké. Za tento rok jsme nasbíraly takových zážitků, které bychom normálně nenasbíraly možná ani za celý život. I když to tak možná z našeho vyprávění a fotek nevypadá, někdy jsme zažívaly opravdu zatraceně těžký chvíle. Byly jsme spolu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu v jednom autě. A když ne v autě, tak v jednom domě. A když ne v domě, tak jsme minimálně věděly, že jsme od sebe jen několik desítek metrů. Každá chvilka soukromí pro nás byla vzácná.
Každou chvíli se nás někdo ptá, jestli jsme se hádaly. Jasně, že hádaly
Ale nikdy to nebyly tak velké hádky, které by nás donutily se třeba rozdělit (jako se to stávalo spoustě jiným lidem, kteří se vydali cestovat ve skupině). A nakonec, čím déle jsme spolu žily, tím více jsme si na sebe zvykly, naučily se trpět tiše (i když ne vždy se to povedlo tak úplně tiše
) a ve finále jsme zjistily, že se vlastně děsně milujeme 
Zéland pro mě byl mnoho let vysněným cílem a dosáhnout ho mě stálo nemalé úsilí. V odjezdu mi nejednou bránila spousta věcí a především opustit rodinu pro mě nebylo vůbec lehké. Zpětně jsem ale ráda, že jsem u svého přesvědčení vytrvala a jsem ráda, že to byly právě mé dvě Kiwiženy, které se rozhodly se na tuto cestu vydat se mnou. Jsem pyšná na nás všechny, že jsme celý ten rok zvládly, že jsme si poradily v mnoha nelehkých situacích a že jsme se vrátily domů s hromadou těch nejkrásnějších vzpomínek. S naprostým klidem mohu říci, že rok na Novém Zélandu byl doposud nejlepším rokem mého života
Uběhly dva měsíce od našeho návratu zpět do České republiky. Na letišti nás čekalo úžasné a dojemné přivítání s rodiči a kamarády a nechyběly ani transparenty. Když teď o tom píšu, zdá se mi, jako by to všechno bylo před hrozně dlouhou dobou a jakoby Zéland byl jen sen, který se nám zdál. Rychle jsme zabředly zpět do života, který jsme žily předtím. Anet se vrátila zpátky do své původní práce, já s Petíkem chodíme na brigádu a výše našich mezd je více než směšná. Stojíme na konci dlouhé řady nezaměstnaných a usilovně hledáme nějakou pořádnou práci, což je ovšem jak se zdá, úkol nadlidský. Doufejme jen, že se vše obrátí k lepšímu a ukáže se, že náš návrat domů nebyl zbytečný.
Protože tento článek je naším posledním článkem a protože každá jsme od Zélandu čekaly něco jiného a každá jsme ten rok vnímala trochu jinak, poprosila jsem holky, aby se se mnou na posledním článku podílely a napsaly každá také pár slov. Tak tedy…
Nový Zéland očima Anet
Když mě Míša požádala o to, abych se také vyjádřila k poslednímu článku, pomyslela jsem si jen: ooojééé (nemám v sobě totiž, tak velký spisovatelský talent jako holky). Nakonec jsem si ale řekla, že by bylo opravdu více než vhodné se také vyjádřit k poslednímu roku našeho života na druhém konci světa. Pokusím se tedy ve stručnosti shrnout mé pocity z posledního roku…
PROČ JSEM ODJELA? V té době mě tu nic nedrželo. Škola dokončená, dobrá práce v nedohlednu o pořádném chlapovi raději ani nemluvě. Takže proč ne? 
Chtěla jsem poznat nové lidi, novou kulturu, zažít něco co se jen tak někomu nepoštěstí. „Jsme mladý, krásný, tak proč nezažít možná nejlepší rok našeho života“, pomyslela jsem si, když jsem stále váhala nad konečným verdiktem nákupu letenky.
STÝSKALO SE MI? Samozřejmě jsem tu nechala své nejbližší. Milující a podporující rodiče, celou rodinu, mé dvě husičky a nejbáječnější přátelé! Sama za sebe můžu říct, že zhruba prvních 14 dní jsem byla citově totálně imunní. Neradovala jsem se jako holky, že už jsme kurňa na tom Zélandu. Pohled na ohromující krajinu se zelenými kopečky se mnou prostě nic nedělal. Nesmutnila jsem ani po domově. Prostě NIC! To vše se zlomilo při první nebo spíše defakto druhé alkoholové akci. Krabicové vínko mi pomohlo uvolnit veškeré potlačované emoce a pak už bylo zase všechno v pořádku 
JAK JSTE SPOLU VYCHÁZELY ANEB 24/7 Jak už Míša psala, každý opravdu každý se nás ptá, jak jsme spolu ten celý rok vydržely. Já osobně to nesla hodně těžko. Jakožto jedináček, zvyklý celý život jen sama na sebe jsem trpěla dost. Po pár měsících společného soužití jsem si ale zvykla. Naučila jsem se velké trpělivosti a hlavně toleranci. Né vždy se to ale dařilo, takže jsem občas musela pročistit vzduch, abychom se mohly zase zhluboka nadechnout čerstvého novozélandského vzduchu . Nakonec bych to shrnula asi tak, že člověka nepoznáte do té doby, dokud s ním nestrávíte 24 hodin 7 dní v týdnu.
CO MI PŘINESL ROK NA NZ? Těžká otázka, na kterou se nedá jen tak lehce a hlavně ve stručnosti odpovědět. Poznaly jsme spoustu úžasných lidí. Navštívily pohádková místa. Žily jsme tam prostě úplně jiný život. Troufám si říct, že nikdo, kdo nezažil něco podobného, si to nedokáže tak úplně představit. Získala jsem spoustu zajímavých zkušeností, trošku jiný pohled na svět i sebe samu. Byl to prostě jeden krásný sen. Ano sen! Po návratu domů, mi přijde, jako kdybych nikde nebyla a vše se vrátilo do starých a zajetých kolejí 
. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem konečně doma, se svými nejbližšími, ale na druhou stranu mě mrzí, že je vše zase zpátky a v podstatě nic se nezměnilo (v což jsem u některých věcí doufala). Stále mi také vrtá v hlavě myšlenka, co by se stalo, kdybychom tam zůstaly o další 3 měsíce. Ale asi se nad tím nedá takhle přemýšlet a prostě to tak mělo být – asi osud či co - a teď tu na nás všechny čeká něco velkého (ať už v jakékoli podobě 
).
P.S. Nelitovala jsem, nelituju a nikdy nebudu litovat toho, že jsem odjela!
Nový Zéland očima Petíka
Rok strávený na Zélandu byl pro mě bez nadsázky nejlepším obdobím mého života. Bezstarostnost, pohoda, volnost, prostě "sweet as", jak by řekli Kiwáci. Taková roční ozdravná kúra na nervy a dovolená s brigádkama, jak to Anet jednou trefně popsala. Do ciziny mě to táhlo už od střední školy, jenže nebylo s kým, za co a kdy, k tomu se ještě přidal fakt, že nejsem zrovna organizační typ člověka a výsledkem bylo, že jsem sice chtěla odjet, ale seděla stále na zadku doma. Když Míša před lety přišla s nápadem, že pojedeme na Nový Zéland, ani ve snu by mě nenapadlo, že tam jednou vážně skončíme, brala jsem to jako další část jejího tehdy 15letého imaginárního itineráře. Jenže světe div se, my tam vážně odjely, a to ještě v sestavě a počtu, které by na začátku nikdo nečekal. A bylo to tak dobře, protože být dvě, tak se sežereme a být čtyři, tak se rozdělíme.
Ten rok, za který jsme nasbíraly tolik zážitků a viděly tolik krásných míst, jako nikdy předtím, to nám nikdo nikdy nevezme a i kdyby mě teď už čekala jen oprýskaná stereotypní šeď českého života, aspoň vím, že někde jindy a jinde, jsem žila jinak. Líp. A hlavně vím, že to jde. Ten rok mi dal především nadhled. Nadhled na sebe, na život celkově a také mi ukázal, že je možné žít i jinak, než jak my jsme tady zvyklí, že jinde jsou lidé vážně milejší, uvolněnější a usměvavější, že jde mít jiný životní přístup. Je to jako když slýcháte o tom, že někde existuje bájná Atlantida, ale vy víte, že vážně je, protože jste tam byli. Je fakt, že můj pohled je až příliš zidealizovaný, že zažít jiné okolnosti, mluvila bych jinak. Jenže já jsem Zéland poznala jen z té krásné stránky. Teda když nepočítám množství pokut, kdy ta poslední nás dostihla až doma, absurdní zákazy "kiwi logiky", kterou my nikdy nepochopíme a totální absenci odpadkových košů.
Na Zélandu bylo krásně, i přes občasné neshody a zádrhely, ty nikdy nebyly nijak zásadní. Naopak většinu času jsme strávily v pohodové atmosféře s úsměvem od ucha k uchu (a asi tak milionem pokusů o dobrou fotku, což bylo s přibývajícím časem stráveným jako lesní lidé, či bezďáci v autě, více a více náročné). Je fajn být zase doma, vidět rodinu a spát ve svojí posteli, ale je taky škoda, že jsme nemohly využít už prodlouženého víza a střihnout si ještě jedno léto na Zélandu. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. A kdo ví? Třeba mě náš odjezd zachránil před jistou smrtí na žebříku :D
Anet pro zajímavost vytvořila také pár statistických zajímavostí (pro zvětšení klikněte na tabulku):
1. Přehled našich pracovních zkušeností, odpracovaných dní i přehled našich výplat v NZD i v Kč
2. Měsíční náklady na živobytí (ubytování, strava, oblečení, výlety apod.)
3. Náklady na naše i půjčené auto
Tímto se s Vámi loučíme naši milí čtenáři, děkujeme Vám, že jste pravidelně četli naše články a děkujeme také za spoustu ohlasů a pochval, kterých se nám od Vás dostalo. Jsme rády, že se Vám naše historky líbily a třeba zase někdy příště 
Fotografie z posledních cest:
Město Whanganui a sopka Mt Egmont:
http://kiwizeny.rajce.idnes.cz/Whanganui_a_sopka_Mt_Egmont/
Rotorua - maorské představení:
http://kiwizeny.rajce.idnes.cz/Rotorua_-_maorske_predstaveni/
Hastings a Napier:
http://kiwizeny.rajce.idnes.cz/Hastings_a_Napier/
Oblast Coromandel:
http://kiwizeny.rajce.idnes.cz/Coromandel_-_Cathedral_Cove%2C_Hot_Water_Beach/
Nejsevernější oblast NZ Norhland a Waipoua Forest:
http://kiwizeny.rajce.idnes.cz/Northland_-_Cape_Reinga,_Waipoua_Forest
2025 ©